Beseda s Erikou Bezdíčkovou

V pondělí 13. května 2019 se na naší škole pro žáky prvních ročníků střední školy konala beseda s paní Erikou Bezdíčkovou, pamětnicí holocaustu.

Erika Bezdíčková se narodila 26. září 1931 v Žilině Arnoldovi a Alici Kellermannovým. Oba rodiče pocházeli ze židovských rodin. Erika měla ještě nevlastní starší sestru.

Do školy chodila Erika jen pouhých 7 let. Pak její rodinu uvěznili. Následovalo několik sběrných, pracovních a nakonec koncentračních táborů, včetně Osvětimi. Nejdříve je odvezli do sběrného tábora v Seredi. Zde byla oddělena od sestry, která byla poslána do Terezína, ostatní z její rodiny pak byli posláni do Osvětimi. V táboře je ihned po příjezdu rozdělili na muže a ženy. To naposledy viděla svého tatínka. Ten jí řekl, aby se postarala o maminku. Při selekci ji poslali na stranu života a maminku na stranu smrti, čímž přišla o své rodiče již ve svých třinácti letech.

V táborech pobyla asi rok a půl. Rok a půl v nejhorších možných podmínkách. Lidé kolem ní umírali a ona žila dál. V táboře neexistovala pořádná hygiena, lidé žili ve strašných podmínkách. Museli vstávat v 5 ráno a pak i několik hodin stát na nádvoří, dokud se nespočítali všichni vězni.

V dubnu roku 1945 nastoupila na pochod smrti, z kterého se jí a její kamarádce podařilo utéct. Schovaly se do suterénu dřevěné stavby, která stála u cesty, a tam zůstaly až do osvobození, kdy je tam objevili sovětští vojáci a sdělili jim, že je Hitler mrtvý.

Poté se Erika vydala zpět do rodné Žiliny, kde zjistila, že její rodiče nepřežili a že se její sestra provdala do Rumunska. Erika se za ní vydala. Několik měsíců jako čtrnáctiletá sama putovala přes Maďarsko do Rumunska a opět zpátky.

V roce 1948 se vdala a narodily se jí dvě děti. S manželem se později rozvedli. V padesátých letech pracovala v Československém rozhlase v Praze. Po druhém sňatku odešla do Loun, kde působila jako redaktorka okresního vysílání rozhlasu po drátě. Narodilo se jí třetí dítě, ale i druhé manželství skončilo rozvodem. Začátkem šedesátých let přišla do Brna, kde pracovala v podniku Brněnské výstavy a veletrhy. Na počátku normalizace odsud ale musela odejít. Později dostala místo redaktorky v Technických novinách v Bratislavě, kde zůstala až do roku 1989. Zároveň překládala a dosud příležitostně simultánně tlumočí z němčiny a maďarštiny.

V roce 1973 se znovu provdala a žije v Brně. O svých hrůzných zážitcích napsala paní Bezdíčková knihu, nesoucí název Moje Dlouhé mlčení. Tento název má své opodstatnění. O tom, co zažila ve svém mládí, dlouho nikomu neřekla. Až jednou se rozhodla a napsala knihu, aby se na tuto událost nikdy nezapomnělo. (Tuto knihu také po besedě prodávala, a dokonce i podepisovala.) Taky natočila několik dokumentárních filmů, jako například film Sedm světel.

Všechny žáky vyprávění paní Bezdíčkové moc zaujalo a během besedy bylo v posluchárně naprosté ticho.

Nikol Johanidesová, Eliška Švábová (EP1)




Sledujte nás na Facebooku

progeCAD - alternativa AutoCAD ®
Dodavatelem školní verze konstrukčního 2D&3D programu progeCAD Professional je konstrukční a vývojová kancelář SoliCAD, s.r.o.